Kouzelné hůlky a řepný salát

Ráda jím hůlkami. Tedy spíše: ráda se pokouším o to jíst s jejich pomocí (s pomocí, no...). A vzhledem k tomu, že jsem osoba kontextů, i o hůlkách přemýšlím v kontextech různých, i širších. Jedním z oněch kontextů je kontext něčeho, co by mě jednou mělo živit (tím, že budu živit jiné). Tedy kontext nutriční terapie.

      Jako aspirující nutriční terapeutka prohlašuji, že hůlky k jezení jsou záležitostí multifunkční a vynikající. Najíte se s nimi a navíc jsou kouzelné: tím, že se s nimi nadlábnete tak, jak Vám (výjimečně správně) radí všechny ty Katky, Vlasty a Tiny – kamarádky (a) časopisy – tedy pomalu. Ono to s nimi totiž jinak ani nejde (mám ten pocit).

      Akorát si nejsem jista, zda lze s hůlkami dodržet další z nutričně-terapeutických přikázání, přikázání o konzumaci jídla v klidu. Pochyby vyplývají z osobních zkušeností: rozčiluje mě většinou (což má ke klidu daleko), že při jezení hůlkami je rychlost najezení se neregulovatelná, jednorychlostní, v mém případě tedy velmi pomalá.

      Mám dvě možnosti: Za pomoci psychoterapie popracovat na tom, aby mi nevadilo, že hůlkami jím rychlostí nižší než šnečí, anebo se těmi hůlkami naučit čarovat pořádně – toť možnost druhá.

      Na první z možností, na psychoterapii, lidi mám. Na druhou (o kterou bych jako na potvoru stála více – o její realizaci) zatím ne.

     Ale třeba se to změní, když Vám sdělím, že rozhodne-li se někdo z Vás zhostit se nelehkého úkolu naučit mě jíst hůlkami, slibuji, že požadovaný učební materiál (tedy jídlo) dodám řádně připravený dle požadavků. No neberte to (překlad: berte to!)! Nabídky přijímám na eparmova@gmail.com. Slibuji, že odpovím všem. :-D (Jo, je to inzerát, přiznávám :-D)

      Vzhledem k tomu, že jsem na tom s jezením hůlkami tak zoufale (po rychlostně-výkonové stránce), jak stojí psáno výše, mohu při svých dlouhých pokusech dlouze přemýšlet. Třeba o předmětu konzumace (snahy o konzumaci, abych byla přesná).

      Dnes jím byl (tedy předmětem konzumace) mimo jiné salát z červené řepy (ve veganské restauraci Loving Hut v OC Nový Smíchov na Praze 5 – jakožto všežravec lovím i v čistě rostlinných vodách, když mám pocit, že je mi toho třeba – mentálně či fyzicky :-)).

      A byl takový (tedy dokonalý), že přehodnocuji názory, které jsem ještě ráno měla za skálopevné. Například ten názor, že být mnichem (jeptiškou proto ne, že „mnichL mi v tomto kontextu – zase ty kontexty :-) – zní lépe...) někde, kde se daří jak dýním, tak červené řepě, tak „jedu“ jenom a pouze na nich a na pokrmech z nich a už ničehož více nesháním, protože už více nepotřebuji. Aktuálně to mám tak, že být na světě jen ten řepový salát (kam se hrabe ambrosie, pokrm olympských bohů :-)), tak i přesto (nebo práve proto?) je nirvána, stav absolutní blaženosti, zaručena. (Trochu se, logicky, červenám, když Vám toto o salátu z červené řepy sděluji. :-))

      Snažila jsem se zjistitm co je tan salát zač. „Onaušnicovaný“ pracovník (nebo-li pracovník s náušnicí; českého původu kupodivu, restaurace jako Loving Hut jsou často personálně plné spíše těmi, který s hůlkami zacházejí bravurně...) mi sdělil, že to je salát na lásku a při své promluvě se na mě blaženě díval. A já to pochopila: on se do toho salátu zamiloval tak, jako jsem se do něj (do salátu :-)) zamilovala já. :-) Pak mi ještě řekl, že v salátu je červená řepa (překvapivě), máta, koriandr (čerstvé ovšem), sezamové semínko, mrkev, citronlvá kůra a arašídy a ještě něco, na co si prý mám přjít sama.

      Ačkoliv jsem si vzala domů pořádný vzorek k prozkoumání (pod záminkou vědecké práce :-)), je mi jasné, že můj salát bude prostě mým a nikoliv přesnou kopií salátu Loving-Huťáckého, ale přesto (proto?!) se ptám: co by v něm tam ještě mohlo být dobrého?! Hm?!